Afektivní činitele
Úzkost. Záleží na úrovni úzkosti učícího se jedince. Mírný stupeň úzkosti může být při učení užitečnou pomocí tedy motivovat, ale příliš mnoho úzkosti může učení tlumit a bránit mu. Nejmocnějším zdrojem úzkosti u dětí je strach ze selhání. Můžeme to vidět při zkoušení.
Sebepojetí. Otázka sebehodnocení a sebevědomí. Děti s vysokým sebevědomím podávají lepší výkon než děti se stejnými schopnostmi, ale se sníženým sebevědomím. Také si volí vyšší cíle, projevují menší potřebu schválení dospělými, méně bývají odrazovány neúspěchem a realističtěji hodnotí své schopnosti. Učitel také může dětem pomáhat k získání důvěry ve vlastní schopnosti tím, že jim poskytuje příležitost k úspěchu, že je povzbuzuje namísto kárání. Ukazuje jim, že v jejich schopnosti věří.
Extroverze-introverze. Extrovert má rád změnu a rozmanitost a zaměřuje se na vnější svět lidí a zážitků, zatímco introvertovi více záleží na stabilitě a na vnitřním světě myšlenek a citů. Učitel by měl tedy zajistit, aby introvert měl dostatek příležitostí ke klidné, strukturované práci, a extrovert zase k aktivnějším, společensky zaměřeným činnostem.
Motivace
Není-li přítomna dostatečná motivace, uspokojivé učení ve škole pravděpodobně neproběhne.
Snažíme se podporovat a rozvíjet individuální zvláštnosti motivace, které jsou příznivé pro učení a vyučování. Jsou to zejména:
- silná vnitřní motivace; zvídavost, funkční libost, radost z osvojení dovednosti, v protikladu k vnější motivaci
- motivace charakterizována středními a dalekými perspektivami, neomezující se na cíle nejbližší a utilitární
- motivace charakterizovaná spíše pozitivními emocemi (radostí, libostí, uspokojením) než negativními, zvláště strachem
Věk, pohlaví a společenské činitele
S věkem souvisí připravenost pro učení. To znamená, že děti jsou neschopny určitých druhů učení, dokud jejich poznávací pochody nedozrály na příslušnou úroveň.
Schopnost učit se je ovlivňována i pohlavím.
Zajímavé je, že na všech věkových úrovních děvčata vykazují menší sebevědomí než chlapci, a dokonce někdy i uměle snižují úroveň svých výkonů v souladu s již překonaným společenským pojímáním ženské role jako méněcenné. Rozdíly mezi chlapci a dívkami jsou v postoji k plnění školních povinností a k dodržování norem chování. U dívek jsou tyto postoje kladnější: jsou hodnoceny jako pilnější, svědomitější, více se snaží, méně zlobí.
Socioekonomické a etnické odlišnosti mohou být důležitým činitelem ovlivňujícím pokrok dítěte, a to nejen v důsledku jazykových problémů a celkové deprivace, ale i proto, že tyto děti mohou mít důležité pojmy a životní postoje odlišné od těch, které má škola nebo jednotliví učitelé.
Zvláštnosti učení podle věku žáků, popřípadě podle jejich zralosti je možné stručně shrnout v těchto bodech:
- mladší děti potřebují k učení ve zvýšené míře vlastní činnost, nestačí jim pouhé sdělování informací
- u mladších dětí je efektivní převážně učení formou hry, s využitím bezděčného zapamatování; jen postupně se zvyšují možnosti osvojení cílevědomého, záměrného, vzrůstá vytrvalost v učení, v závislosti na formování motivace, perspektiv, návyků a volních vlastností
- v mladším věku jsou zájmy nediferencované, dítě je zpočátku upoutáno čímkoli novým; ve vývoji dochází k diferenciaci, žák se zajímá o některý předmět hlouběji a vytrvaleji, k jiným předmětům je jeho motivace slabší; u některých jedinců však klesá motivace k učení a vzdělání ve všech formách, eventuálně spolu s nezájmem o jakékoli zájmové činnosti
- v průběhu vývoje se zdokonalují kognitivní, zvláště intelektové předpoklady ke zpracování, pochopení, strukturování učiva a k řešení problémů, což umožňuje dokonalejší učení
Paměť
Každá informace, kterou přijmeme, vstupuje do krátkodobé paměti. Tam je však uchována velmi krátce, a buď je zapomenuta, nebo převedena do dlouhodobé paměti. Tento převode má rozhodující význam pro učení.
Studijní návyky
S tím, jak děti vyrůstají a přebírají více zodpovědnosti za své učení, stávají se stále důležitějšími dobré studijní návyky. Mohou jimi být: Realistické pracovní cíle (které si žák podrobně naplánuje), Odměny (třeba pětiminutové přestávky), Dochvilnost (začínat s prací ve stanoveném čase), Učení v celku a po částech (látku si napřed přečíst celou), Uspořádání látky (strávit čas vypisováním poznámek), Řečová i zraková paměť (namluvit si kazetu s učební látkou), Opakování (učit se průběžně).
Učitel se má snažit ozřejmit žákům jim vlastní způsoby myšlení a učení a vést je k rozpoznání, co patří k individuálnímu učení, co podstatného už sami vědí nebo si mohou osvojit, jak mohou překonávat obtíže a jak mohou sledovat své pokroky a rozhodnout, jak by to příště šlo udělat lépe.
Důležité individuální rozdíly mezi žáky se vyjadřují termínem kognitivní styl. Označují se jím zvláštnosti žáků ve vnímání i v dalších poznávacích procesech, jak jsou známé z experimentálních výzkumů i z praxe, např.
- vnímání soustředěné na podrobnosti – proti tomu vnímání globální, zaměřené na rychlé vystižení celku, v některých případech výstižné, jindy ale povrchní a tím i chybné
- vnímání soustředěné na shody – na rozdíly nově vnímaného s tím, co jedinec vnímal dříve
- vnímání zúžené, inertní, jen obtížně přecházející k podnětům odlišným od předchozích – proti tomu vnímání přizpůsobivé
- závislost na vjemovém poli: závislý jedinec jen s obtížemi překonává nápadné uspořádání vnímané skutečnosti, nesnadno v ní rozlišuje části, naproti tomu pro jedince nezávislého na vjemovém poli to není problém
- konkrétnost – abstraktnost v poznávání: někteří jedinci ulpívají na konkrétních znacích a podrobnostech, mají obtíže v zobecnění, jiní naproti tomu snadno abstrahují a zobecňují
- impulzivnost – uvážlivost: impulzivní jedinec rychle reaguje na podněty, je pohotový, častěji však dělá chyby; naproti tomu uvážlivý jedinec dělá minimální množství chyb, protože důkladněji zpracovává informaci o nové situaci (problému, úloze, pokynu), zato jeho reakce jsou pomalejší; při jednodušších úlohách jsou ve výhodě jedinci impulzivní, kdežto při náročnějších spíše uvážliví; různé druhy prací a povolání jsou vhodnější pro jeden či pro druhý styl podle toho, do jaké míry v nich záleží na rychlém reagování a jako jsou v nich přípustné nepřesnosti a chyby
Některé rozdíly mezi žáky jsou vysvětlitelné jako projevy zvláštnosti kognitivních a zároveň motivačních. Pak je přiměřené mluvit spíše o studijním stylu než o stylu kognitivním. V tomto smyslu byly rozlišeny tři styly:
1. Studenti usilující o porozumění učivu, o nalezení osobního smyslu, s vnitřní motivací; nepotřebují pobídky zvenčí.
2. Studenti se snahou o pamětní reprodukování učiva, s vnější motivací, učí se převážně nazpaměť a ze strachu před špatnou známkou.
3. Studenti se silnou motivací k nejvyššímu výkonu, ochotni přizpůsobit svůj způsob učení požadavkům učitele včetně toho, zda vyžaduje osvojení do hloubky nebo nazpaměť.
Nadané děti se vyznačují některými zvláštními charakteristikami i mimo oblast schopností.
- rozvinutá motivace
- úsilí o vysokou produktivnost
- vytrvalost v silně motivované činnosti
- silná vivace k činnosti a k dosažení cílů
- rozsáhlejší a hlubší vědomosti v oblíbeném oboru
- často se kamarádí se staršími, liší se od svých vrstevníků
Poznávání osobnosti žáka a její charakteristika
V metodologii rozlišujeme metody zjišťování faktů a metody zpracování faktů. Metody poznávání osobnosti patří mezi metody zjišťování faktů.
Poznávací metody v psychologii se dělí na badatelské (výzkumné), které slouží k objevování nových, originálních poznatků, a na praktické metody diagnostické, používané k poznání duševna a osobnosti, a to v oblasti normality i abnormality.
Psychologie poznává duševní schopnosti a vlastnosti lidí, zjišťuje rozdíly mezi nimi, odhaluje jejich potřeby, hodnoty a normy.
Metodou poznávání osobnosti rozumíme způsob, postup, kterým docházíme k více nebo méně přesným poznatkům o osobnosti.
Když chceme něco zkoumat, musíme zaprvé určit, co chceme poznat a za druhé, jak budeme postupovat.
Metodami psychologie zkoumáme zejména:
- vnější projevy člověka neboli jen chování a výraz
- vnitřní jevy, tedy psychologické jevy uvnitř organismu, předchozí vývoj člověka, formování jeho osobnosti v činnostech a v učení
- životní podmínky přírodní i společenské, ve kterých probíhal dosavadní vývoj člověka
Poznávací metody se dělí do tří skupin: subjektivní, objektivní a projekční.
Mezi subjektivní metody řadíme: introspekci (sebepozorování), jejímž výsledkem je výpověď o vlastním prožívání, rozhovor, dotazník, aj. Slouží k poznání osobnosti člověka na základě jeho vlastních výpovědí. Zjišťujeme hlavně názory zkoumané osoby.
Objektivní metody (pozorování druhých, extrospekce v drobných životních situacích, měření fyziologických funkcí, např. srdeční činnosti, dechu apod.) nepřihlížejí jen k výpovědím člověka, ale posuzují ho i po jiných stránkách a zkoumají přitom jeho reakce na nejrůznější podněty. Jsou nezávislé na osobnosti uživatele. Jde o metody experimentální. Při zpracovávání získaných údajů, je nutno mít na zřeteli aktuální práceschopnost zkoumané osoby e její vztah k úkolům a k experimentátorovi.
Projekční metody. Princip spočívá, v tom, že člověk připisuje (neuvědoměle a bezděčně) své zkušenosti, zážitky, potřeby, zájmy, schopnosti, touhy, postoje jiným osobám, vkládá je do věcí, promítá je do situací, v nichž se ocitá a o nichž hovoří.
Promítnutí zkušeností a vlastností osobnosti, (které jsou „zakotveny“ v mozkové kůře člověka) navenek je provokováno nejrůznějšími podněty.
Člověk promítá své „já“ do všeho, co říká, co žije, co tvoří. Každý výtvor člověka je těsně spjat s vlastnostmi jeho osobnosti. Názorným příkladem může být umělecká tvorba. Umělec promítá do svých děl (např. literárních) své vlastnosti tak silně, že pozorný čtenář vyčte z díla velmi mnoho o autorově osobnosti.
Cílem diagnostické činnosti v psychologii a v pedagogice je stanovit především diagnózu duševního stavu osobnosti jedince, příp. jeho psychických zvláštností a abnormit.
Mezi další metody poznávání patří: životopis, analýza školního vysvědčení, sociometrie, rozbor výsledků činnosti, rozbor volnějších písemných projevů.
