Požadavky na psychologické metody:
- Objektivnost – nezávislost na osobě uživatele, cílem je jednoznačnost výsledků
- Standardnost – pro všechny osoby stejná, stejné úkoly, postup, vyhodnocení
- Spolehlivost (reliabilita) – stálost výsledku v čase
- Validita (platnost) – jestli měří to, co měřit má
- Kvantitativní a kvalitativní interpretovatelnost
- Úspornost (ekonomičnost) – časově nenáročná na vyhodnocení
Charakteristika osobnosti
- Vnitřní charakteristiky – projevují se prostřednictvím konání člověka, jeho písemných i slovních projevů. Patří k nim dispozice (vrozené a získané dispozice konat v určité situaci určitým způsobem).
- Vnější charakteristiky – zachytávají jávovou stránku osobnosti. Patří k nim jednotlivé způsoby chování. (reakce, odpovědi, činnosti)
Sebepojetí
= představa o sobě, to, jak jedinec vidí sám sebe. Zdůrazněna poznávací složka. Má hodnotící i popisnou dimenzi, na rozdíl od sebeúcty. (Pedagogický slovník, Hartl, Hartlová)
Sebepojetí bývá označováno také jako sebesystém a ten můžeme definovat jako sumu myšlenek, představ, pocitů, emocí, postojů každého z nás k sobě jako k objektu vlastního poznávání. Je to tedy vše, co si o sobě myslíme, představujeme, co k sobě cítíme, jaké postoje k sobě formulujeme a podobně.
Proces, ve kterém se sebesystém formuje se nazývá sebeuvědomování. Tento proces je nastartován narozením a spočívá v individuaci jedince (=uvědomování si fyzické i psychické oddělenosti od prostředí), ale také v deindividualizaci jedince (=uvědomování si, co je jedinci společného s jinými lidmi).
Jednoduše= je to proces přijímání informací o sobě jako o jedinci, který se liší (a v něčem je naopak totožný) ve srovnání s ostatními.
Představu o sobě získáváme především v interakci se svým okolím. Z reakcí okolí na naše chování usuzujeme informace o tom, co pro své okolí znamenáme, jak nás naše okolí přijímá a tedy jací vlastně jsme.
O sebesystému se mluví v souvislosti s jeho motivační rolí pro jednání lidí. Za jeden z nejdůležitějších motivů jednání člověka bývá považována potřeba dosáhnout pozitivního hodnocení, potřeba být druhými považován jako hodnotný a cenný. Poměr pozitivních a negativních prvků (kritika, nesouhlas, trest) v sebesystému člověka je rozhodující pro způsob, jakým se jedinec hodnotí, prožívá (sebehodnocení, sebeprožívání) a také pro způsob, jakým si k sobě buduje respekt a úctu.
Sebehodnocení představuje schopnost jedince vnímat sebe jako hodnotu. Školní prostředí je bezesporu založeno silně na hodnotících soudech a navíc velmi často také na nálepkování. Sebehodnotící prvky zakládají soudy žáka o vlastní důležitosti a ceně. Jsou odvozeny nejen z projevu okolí, ale i ze srovnávání s ostatními.
Jedním z nejfrekventovanějších termínů je sebevědomí.
Sebevědomí je charakterizováno jako postojová komponenta sebesystému. Hladina sebevědomí ovlivňuje školní úspěšnost žáka, někdy bývá řazeno mezi tzv. nekognitivní předpoklady úspěšnosti žáka. Proto pozitivní reflexe žáka formuje adekvátní hladinu sebevědomí a není blokován jeho přístup k vědomostem a k seberealizaci v osobnostním rozvoji.
Výsledky školních výkonů žáka v termínech úspěchu a neúspěchu jsou ovlivňovány především hodnotovým systémem učitele. Tam kde hodnocení školního výkonu není podloženo subjektivní hodnotou kterou tomuto výkonu žák přisuzuje, úspěch či neúspěch bude mít zanedbatelný vliv na chování žáka.
Hladiny sebevědomí jsou v úzkém vztahu k sebedůvěře a aspiracím.
Sebedůvěra= očekávání úspěšného zvládnutí plánovaných úkolů
Aspirace= charakterizováno jako stanovení stupně obtížnosti školní činností nebo volbu velikostí učebních cílů.
Žáci s vysokým sebevědomím často demonstrují i vysokou sebedůvěru a ta jim zajišťuje vyrovnanost, klid při práci, přiměřenost reakcí a řadu dalších pozitivních pracovních charakteristik, které znamenají výhodu pro svého nositele.
Žáci s nízkým sebevědomím demonstrují často sníženou sebedůvěru, z níž plynou i nevhodné pracovní charakteristiky. Jsou nejistí, plní obav ze selhání a jeho důsledků, postrádají klid pro práci, apod. Volí proto extrémně nízké cíle a velmi snadné úkoly, aby zabránili další traumatizaci.
Škola může mít podstatný vliv na formování sebevědomí svých žáků. Výraznou roli zde hraje formulace pravidel. Učitel má dbát na to, aby srozumitelně formuloval, co od svých žáků požaduje a měl by jim umět stanovit, proč to od nich požaduje.
Každé dítě je v určité míře aktivní, má radost z činnosti a z dosahování kompetentnosti. Sebepojetí a sebehodnocení a také vytyčování cílů a úsilí o jejich dosažení závisí na úspěších a nezdarech v činnosti a na názorech a hodnocení druhých lidí. Závisí na psychofyziologickém stavu, zdraví a nemoci, vnějších podmínkách, sociálních vlivech i aktivnosti- pasivnosti zformované v dosavadním průběhu života.
Bohužel je ve vývoji dítěte a mladistvého mnoho podmínek, které snižují sebepojetí a sebehodnocení, tlumí aktivnost, ztěžují vytyčování adekvátních cílů a zdolávání překážek.
Jak může učitel ovlivnit sebevědomí žáka?
1. Zvyšování subjektivního pocitu úspěšnosti žáka
2. Snižování aspirací
Učení orientované na úspěch
Jde o kombinaci realisticky založených cílů v rámci individuálních možností žáka spolu s analýzou zadávaných úloh a možností vhodné volby obtížnosti vedoucí ke zvýšení pravděpodobnosti postupného úspěchu a nárustu aktuálního výkonu. Napomáhá tomu systém posilujících prostředků- odměn a trestů. Výsledkem je častější pocit subjektivní úspěšnosti vedoucí k oslabení obranných strategií žáka.
Učitel ovlivňuje sebevědomí žáka prostřednictvím psychologické zkušenosti, v rámci které poskytuje větší míru pozitivní reflexe.
Úkoly učitele v oblasti formování zdravého sebevědomí žáků:
• Poznat subjektivní hodnoty, zájmy a preferované činnosti žáka a kladně na ně reagovat
• Uvědomit si, že základem přiměřeného sebevědomí žáka ve třídě je pozitivní reflexe jeho hodnot a přiměřených schopností
• Pomáhat žákům samostatně formovat své aspirace
• Jasně formulovat pravidla pro hodnocení
• Využívat konstruktivně žákovy chyby a negativní projevy chování
• Využívat společných aktivit kolektivu třídy a formovat atmosféru ve třídě tak, aby vytvářela prostor nejen pro zdravou soupeřivost, ale především pro spolupráci
• Stanovit míru osobní odpovědnosti a vytvářet situace podporující sebekritiku žáků.
