Zdravý vývoj ekonomiky by vedle tempa hospodářského růstu měl současně znamenat i nízkou, nebo aspoň přijatelnou míru nezaměstnanosti. Nezaměstnanost znamená ztrátu statků a služeb, které mohly být nezaměstnanými vyrobeny, ale také ztrátu vynaloženou na sociální dávky (zatěžují státní rozpočet). Nezaměstnanost tedy vzniká, pokud na trhu práce převyšuje nabídka zaměstnanců poptávku firem.
Z makroekonomického hlediska musíme nezaměstnanost rozdělit:
- nezaměstnanost dobrovolná (lidé mají pracovní sílu, ale nechtějí ji z různých důvodů vynakládat)
- nezaměstnanost nedobrovolná (lidé chtějí pracovat, ale nemohou sehnat odpovídající práci)
Z celospolečenského hlediska nás dobrovolná nezaměstnanost nezajímá, protože zákonem není předepsaná povinnost pracovat. Pokud se tedy člověk rozhodne nepracovat, společnost se o něj přestane starat. U nedobrovolné nezaměstnanosti se však člověk bez vlastního přičinění dostává do sociální tísně, a zde proto nastupuje vybudovaný záchranný sociální systém. Politickou a ekonomickou otázkou je tedy najít míru přerozdělování, aby sociální pomoc byla dostatečná, ale zároveň nesváděla k jejímu zneužívání, a aby nezatížila neúměrně pracující populaci.
Mikroekonomie – zaměstnanec má zájem o co nejvyšší mzdy a nulovou nezaměstnanost, ale ne každý z nich je schopen odvést odpovídající práci, proto se podnikatelé snaží mzdy efektivně snížit (firma potřebuje zaměstnance s určitou kvalifikací za minimální náklady) a udržet přiměřenou míru nezaměstnanosti (vzniká dostatek pracovních sil a oni si mohou vybrat ty nejlepší).
Makroekonomie – stát (vláda a ministerstva) se snaží najít v těchto protichůdných zájmech rozumný a společensky únosný kompromis – stát musí na makroekonomické úrovni připustit určitou míru nezaměstnanosti (státy EU připouští hranici do výše 5%) a ke snížení negativních dopadů na nezaměstnané jednotlivce vytváří systém sociálních opatření.
Sociální důsledky – podpora v nezaměstnanosti regulovaná státem je určena pouze pro nezaměstnanost nedobrovolnou, dělí se na aktivní a pasivní. Stát je ve svých opatřeních omezen financemi státního rozpočtu – pokud se tedy rozhodne zvýšit podpory v nezaměstnanosti, musí ubrat peníze na důchody a nebo zvýšit daně.
Politické důsledky – stát je zde ve funkci regulátoru trhu práce a zároveň ve funkci zaměstnavatele. Stát nabízí relativně jisté zaměstnání (nehrozí bankrot, ale jen reorganizace), ale také odpovídající mzdy (tedy nižší než je průměr).
Z makroekonomického hlediska musíme nezaměstnanost rozdělit:
- nezaměstnanost dobrovolná (lidé mají pracovní sílu, ale nechtějí ji z různých důvodů vynakládat)
- nezaměstnanost nedobrovolná (lidé chtějí pracovat, ale nemohou sehnat odpovídající práci)
Z celospolečenského hlediska nás dobrovolná nezaměstnanost nezajímá, protože zákonem není předepsaná povinnost pracovat. Pokud se tedy člověk rozhodne nepracovat, společnost se o něj přestane starat. U nedobrovolné nezaměstnanosti se však člověk bez vlastního přičinění dostává do sociální tísně, a zde proto nastupuje vybudovaný záchranný sociální systém. Politickou a ekonomickou otázkou je tedy najít míru přerozdělování, aby sociální pomoc byla dostatečná, ale zároveň nesváděla k jejímu zneužívání, a aby nezatížila neúměrně pracující populaci.
Mikroekonomie – zaměstnanec má zájem o co nejvyšší mzdy a nulovou nezaměstnanost, ale ne každý z nich je schopen odvést odpovídající práci, proto se podnikatelé snaží mzdy efektivně snížit (firma potřebuje zaměstnance s určitou kvalifikací za minimální náklady) a udržet přiměřenou míru nezaměstnanosti (vzniká dostatek pracovních sil a oni si mohou vybrat ty nejlepší).
Makroekonomie – stát (vláda a ministerstva) se snaží najít v těchto protichůdných zájmech rozumný a společensky únosný kompromis – stát musí na makroekonomické úrovni připustit určitou míru nezaměstnanosti (státy EU připouští hranici do výše 5%) a ke snížení negativních dopadů na nezaměstnané jednotlivce vytváří systém sociálních opatření.
Sociální důsledky – podpora v nezaměstnanosti regulovaná státem je určena pouze pro nezaměstnanost nedobrovolnou, dělí se na aktivní a pasivní. Stát je ve svých opatřeních omezen financemi státního rozpočtu – pokud se tedy rozhodne zvýšit podpory v nezaměstnanosti, musí ubrat peníze na důchody a nebo zvýšit daně.
Politické důsledky – stát je zde ve funkci regulátoru trhu práce a zároveň ve funkci zaměstnavatele. Stát nabízí relativně jisté zaměstnání (nehrozí bankrot, ale jen reorganizace), ale také odpovídající mzdy (tedy nižší než je průměr).
Žádné komentáře:
Okomentovat