Justinián se snažil o sjednocení s monofyzity; pozval do Konstantinopole papeže; na tomto koncilu byly odsouzeny tzv. „Tři kapitoly“. Hrozilo, že bude odsouzen Chlacendonský koncil, ale nakonec k tomu nedošlo. Monofyzité vnímali Chalcedonský koncil, jako by bylo popřeno božství Ježíše Krista. 2.Konstantinopolský koncil učí, že máme prokazovat bohopoctu i tělu Ježíše Krista.
Lidská osobnost Ježíše je dokonale v Bohu a Bůh je dokonale v něm (přičemž Bůh zůstává sám sebou a člověk zůstává sám sebou). Osoba je to vlastní JÁ (u Ježíše se vtělilo jen toto JÁ – vtělila se božská osoba – tato osoba je sjednocující božské a lidské přirozenosti, které se nesměšují).
O tomto právě mluví 2.Konstantinopolský koncil:
Osoba perzonifikuje lidskou přirozenost, všechno lidské je připisováno osobě a všechno do ní vstupuje → jakési „zbožštění lidství“ (ale božská a lidská přirozenost se nesměšují).
V božské přirozenosti: JÁ má božské poznání, vůli…
V lidské přirozenosti: JÁ má k dispozici lidské poznání, vůli…
Osoba nese lidství, osoba je lidstvím.
Na začátku 6.století se začíná objevovat tzv. neochalcedonismus; zde vystupuje Leoncius Byzantský. Ten říkal, že osoba Slova existuje věčně a lidství do těla osoby vstupuje. Toto mělo být na urovnání vztahů s monofyzity.
„Tři kapitoly“ – odsouzení tří představitelů antiochijské školy (k těmto třem přibyl ještě Origenes).
Justinián Veliký hlásal tezi, že „Jeden z Trojice trpěl v těle“. Závěr ze 2.Konstantinopolského koncilu je že: JSOU 2 PŘIROZENOSTI JIMIŽ JE 1 OSOBA.
Na tomto koncilu se také říká, že Maria byla vždy pannou.
Žádné komentáře:
Okomentovat