1/ Vtělením nedochází ke změně v Trojici – Trojice není místo, ale vztahy; Syn neopouští Trojici.
2/ Bohu nechybí tělo – není determinován (nezávisí) tělem, ale nemůže mu nich chybět (protože je příčina všeho stvoření)
3/ Slovo musí nějakým způsobem věčně v sobě obsahovat lidství; my jsme stvořeni k obrazu Slova.
Otázka „stávání se“ člověkem
Bůh je čistý úkon – v Bohu je totální stávání se, že to už víc nejde. Veškeré změny v Ježíši Kristu jsou jen v přijaté lidské přirozenosti. Změna se netýká Boha (u Boha není doba před vtělením a po vtělení), ale změnu vidí člověk (ten říká před a po). Zde se jedná o výstup lidství ke Slovu.
Preexistence Slova
Vědomí Ježíše Krista; je to preexistence reálná. V Bohu není žádné před a po. Boha nemáme hledat v minulosti a v budoucnosti, ale v hlubinách přítomnosti. Z hlediska osoby žádná preexistence a postexistence není – Slovo prostě pouze JE. Preexistence je striktně jen z hlediska přijaté přirozenosti.
Primární účel vtělení
Kolem roku 1120 vystoupil Rupert z Dojcu s tím, že vtělení nemůže být podmíněno Adamovým hříchem; říká, že Kristus přišel, aby korunoval dílo stvoření (dovršil dílo stvoření). Anselmova škola tvrdila, že Kristus přišel proto, aby nás vykoupil (kdyby Adam nezhřešil, Kristus by nepřišel). O 100 let později – scholastika – sv. Tomáš Akvinský říká, že Kristus přišel jako vykupitel (primárně). Ale dějiny nezačínají negativně (hříchem), ale pozitivním (stvořením). Pak přichází Dun Scotus (13. – 14.stol.), který říká, že vše je pro Krista (stvoření je podmíněno vtělením). Bůh se chce vtělit a pak podle toho stvoří svět (Bůh myslí na vtělení a svět tvoří podle toho). Toto je kristocentrismus. Skotistický názor odpovídá víc východnímu stylu než tomistický.
Žádné komentáře:
Okomentovat