Když se řekne: Ježíš je spasitel - to znamená, že je to jeho funkce vzhledem ke mně. Pokud ale studujeme dále, zjišťujeme, že Ježíš se spasitelem nestal, ale že jím je. Poměr mezi kristologií a soteriologií se dá znázornit jako elipsa se dvěma ohnisky:
Tajemství převyšující naše chápání
Ten, který visí na dřevě kříže je jeden z Trojice, Boží Syn. Spása je zbožštění člověka - toto je tajemství, které převyšuje chápavost, protože spása je od Boha.
Kříž je objektivní aspekt soteriologie (význam kříže a Ježíšova života bez ohledu na to, jestli tomu člověk věří nebo nevěří), člověk je subjektivní aspekt soteriologie (vliv spásy na každého člověka).
Spása podle Boha a spása podle člověka
Spása - má výrazně terapeutický rozměr (spása má něco společného se zdravím); charakteristikou spásy jsou zázraky a uzdravení (v SZ je velmi málo zázraků, snad 4 - 5, v NZ je jich daleko víc).
Spása je osvobození od nějakého zla; pojem spásy je mnohoznačný. Zlo je nedostatek dobra (nemusí být dáno jen hříchem). Adamovi, když byl stvořen, tak mu ještě něco chybělo (Adam nebyl ještě zbožštěn - Adam měl před sebou nějaký cíl, ke kterému byl zaměřen → Adam potřeboval spasitele ještě před prvním hříchem; dějiny spásy začínají stvořením). Ježíš nám přinesl víc než nám Adam ztratil.
Spása pro hladového je, že se nají; pro nemocného, že se uzdraví…atd. člověk je v nějaké špatné situaci a chce se z toho dostat.
Izraelité jsou v otroctví, prosí o vysvobození (spása podle člověka); Bůh je vyvede a dá jim zákon, podle kterého mají jednat (spása podle Boha), ale oni toho nejsou schopni, proto putují po poušti, aby se obrodili a mohli vejít do zaslíbené země.
K duchovnímu životu je spása podle člověka potřebná, protože v tom poznáme, že Bůh nás miluje, spása podle Boha jsou vlastně prožitky živého Boha (noc smyslů, zažívání působení DS), těm my nerozumíme. Tam je třeba se „položit“ do dlaně Boží a nechat se vést.
Žádné komentáře:
Okomentovat