Patristická epocha je velká inkulturace (přechod od židovského myšlení k řeckému). Křesťanství se muselo snažit udržet vlastní identitu jak v židovství tak mezi Řeky. Řekové hledali většinou to, co jest statické neměnné a trvalé. Patristika se orientovala převážně na ontologickou kristologii.
Co nebylo přijato Slovem, nemůže být spaseno.
Vznikly 2 tendence:
Logos sarx – Alexandrijská škola – tato tendence dospívá k bludům: monoteletismus (jedna vůle), apolinarismus, monofyzitismus. Klade důraz na jednotu.
Logos anthropos – Antiochijská škola - dospívá k bludům: adopcianismus, nestorianismus. Tady se říká, že se Ježíš Božím Synem stal, že se mesiášem stal (že přijal funkci) a ne, že byl Božím Synem od počátku a mesiášem od počátku.
2.století
Charakteristika – židokřesťanství se umenšuje a začíná se přecházet k pohanokřesťanství; konstituování kánonu; církev čelí gnózi (jasné konstituování episkopátu – monoepiskopát).
Židokřesťanská kristologie nemusí být nepravověrná – z tohoto období je Didaché, listy Klementa Římského, Hermův pastýř; židokřesťanství nemá problém s Ježíšovým lidstvím, ale s jeho božstvím.
Helénské období – odtud může pocházet např.Tomášovo evangelium.
Sekta Ebionitů – uznávají Ježíše jako největšího proroka, uznávají jeho lidství (jsou to první adopcianisté), přijímají Mt.
Ignác z Antiochie – biskup z Antiochie zemřel jako mučedník, psal dopisy církevním obcím, zemřel kolem r. 107, v dopisem je řečeno o monoepiskopátu na konci 1.stol.; říká, že je jediný lékař – Ježíš Kristus (Bůh a člověk) – terapeutický proces = spása.
Gnoze a doketismus
Doketismus – mínění, vycházející z dualismu, že hmota je špatná – Ježíš měl jen zdánlivé tělo.
Gnoze – vychází z toho, že spása není dar, ale výkon člověka (hlubší poznání); zrodila se snad z židovského apokaliptismu; těží z různých tajemství, inspiruje se Biblí, čerpá z dualistického pojetí; dělí lidi do určitých skupin (podle duch, duše, tělo).Toto všechno je známo z díla Proti heretikům. Gnostici tvrdili, že existuje učení, které je pro všechny a pak, že je učení, které řekl Ježíš jenom učedníkům a toto, že je v gnostických spisech (jakási tajná nauka pro zasvěcené). Znaky gnose - dualismus, tajná nauka, Kristus se nenarodil z Panny Marie, ale skrze Pannu Marii, spása není dar.
2.pol. 2.stol.
Pohanokřesťanství převládá, počet křesťanů narůstá, srovnávání křesťanství s helénskou kulturou; na scéně se objevují apologeti (to byli převážně vzdělaní laici), to jsou první teologové (Justin, Meliton …); tito hovořili, co bylo na křesťanství přitažlivé.
Justin – prozkoumal filosofické systémy, dospěl ke křesťanství, pochází ze Samaří, napsal Dialog s Židem Trifonem, Apologie. Trochu inklinoval k subordinacianismu, mluví o „semenech Slova“. Logos rozsel semena a kde je pravda, láska … tam je Logos přítomen. Jeho Logos je trochu stoický. Zemřel kolem r. 150.
Meliton ze Sard – apologie se nezachovaly, ale jsou zachovány promluvy k Velikonocům; trochu inklinuje k dynamickému monarchianismu (směšování osob).
3.stol
Vznikají teologické katechetické školy, nejprve Alexandrijská, později Antiošská; objevuje se Sabeliův monarchianistický modalismus; také se objevuje u některých Otců subordinacianismus.
Tertulián (150-220) – je ze severní Afriky; začal psát latinský, křesťanem se stal později, neměl rád filosofii, dával důraz na asketiku a mravní život; zdá se, že byl laikem; později se stal montanistou (nebyl spokojen s mravním životem křesťanů); obhajoval realitu Kristova těla – lidství (spis O vzkříšení těla – vztah mezi kristologií a antropologií – člověk byl stvořen k obrazu vtěleného Slova); začíná používat pojem osoba; božství a lidství se u Krista nemísí, ale je sjednoceno v jediné osobě; důraz na tělo.
Origenes – pocházel z křesťanské rodiny, žil v Alexandrii, byl filosof, sestavil dílo, které se nazývá Hexapla (ta byla uložena v Cesareji); spis O principech – používá pojem bohočlověk, v Synu jsou obsaženy ideje všech věcí; mluví o Kristově lidské duši (mluví o Ježíšově nitru); později začal mluvit o preexistenci duší, že budou zavržení spaseni, že se vše cyklicky opakuje; rozlišuje Ježíšovo vycházení v imanentní Trojici a Ježíšovo poslání v ekonomické Trojici.
Irenej z Lyonu (150- zač.3.stol.) – byl z Malé Asie, žák Polykarpa, stal se biskupem v Lyonu, psal řecky, spis Proti heretikům; Epideixis (jakýsi katechismus). Kristologie: pojem rekapitulacio – Logos obsahuje pravzory věcí (soteriologie a kristologie je spojena termínem rekapitulacio), začíná hovořit o Marii jako o druhé Evě (Ježíš – druhý Adam); princip výměny – Kristus se stal člověkem, aby se člověk mohl stát analogicky Bohem. Z hlediska eklesiologie mluví o posloupnosti (kdo je v souladu s Římským biskupem, tak je to v pořádku = pojetí primátu).
Žádné komentáře:
Okomentovat