KRÉDO PRO RODIČE PROBLÉMOVÝCH DĚTÍ
1. Nejste sami.
2. Vy jste své dítě problémovým neudělali.
3. Nejste bezmocní.
4. Smíte se věnovat i sami sobě.
5. Můžete oslavovat a radovat se z příjemných stránek svého problémového dítěte.
PROBLÉMOVÉ DÍTĚ VE ŠKOLE
Problémové děti mohou být ve škole úspěšné. Najdete je ve vedoucích funkcích ve studentských radách, jako školní hvězdy, ve vítězných týmech a v pokročilých učebních programech. Mohou být úspěšné v místní obecní škole, ve farní škole i na soukromé škole. Typ nebo umístění školy nehraje roli. Důležité je to, aby byly respektovány jejich individuální odlišnosti a aby rodiče, učitelé a děti spolupracovali. Ve škole, kde je tohle možné, můžete vidět, cítit a slyšet věci, které Vám potvrzují, že tam problémovost může kvést.
Problém těchto dětí je to, že tvoří jen 10-15% populace, což znamená, že potřebují školu, která poskytuje bohatou nabídku učebních metod a pružnou strukturu, jinak budou stále tlačeny k tomu, aby se přizpůsobovaly, aby přijaly styl, který jim není vlastní.
Děti, které jsou trvale nuceny se přizpůsobovat, jsou vyčerpané a frustrované, a buď začnou zlobit, nebo se vzdají. Naštěstí problémové děti nepotřebují dokonalé školy, které by odpovídaly jejich temperamentu na sto procent- jen z větší části. To platí pro všechny děti. Když mohou většinu času pracovat způsobem, který jim vyhovuje, nemají problém ho na nějaký čas opustit, když je to třeba, aby mohly fungovat v rámci skupiny.
LITERATURA:
Sheedyová-Kurcinková, M. Problémové dítě v rodině a ve škole, Praha, Portál 1998, 284 stran, ISBN 80-7178-174-6
3. PŘÍSTUP K PROBLÉMOVÝM DĚTEM A PRÁCE S NIMI
Nejvíce případů problémových žáků se objevuje na prvním stupni základní školy, v období mladšího školního věku. Za projevy, kterými se mohou vyznačovat problémoví žáci, označuje M. Vágnerová - Integrativní speciální pedagogika (Vítková, M. a kol.; 1998, str. 70).
TŘI ZÁKLADNÍ SKUPINY PROBLÉMŮ:
1. První skupinu tvoří děti, které neprospívají, nepodávají požadované výkony;
2. Do druhé skupiny řadíme děti, které se svým chováním stávají nápadné, narušují vyučování, chovají se agresivně vůči spolužáků, tedy děti s problémy v oblasti chování. Dítě znesnadňuje učitelovu práci.
3. Třetí skupinu tvoří problémy v oblasti citového prožívání. Dítě nenarušuje svým chováním vyučování, ale je nápadně bázlivé, úzkostlivé, přecitlivělé. Důvodem mohou být problémy v rodině, onemocnění, nebo opět specifické vývojové poruchy učení… (Šafrová, A. in Vítková, M. a kol.;1998, str. 70 - 71).
Práce s problémovými žáky
Problémový žák je:
- špatně se učí, má potíže s učením;
- výrazně narušuje kázeň ve třídě;
- je sám se sebou nespokojený;
- má osobní nebo psychické problémy;
- je značně citově zmatený a zároveň tyto city odmítá, protože z nich má strach;
- má potíže s vlastním sebepřijetím, podceňuje se a prožívá velkou úzkost.
Přístup k problémovým žákům
Učitelé pojímají problémové žáky jako někoho, kdo má nějaké trápení, jsou zranění v důsledku svých školních neúspěchů, a ty u nich vzbuzují další pocity úzkosti, protože podkopávají jejich sebedůvěru. Navíc se k tomuto všemu někdy připojuje i obtížná rodinná situace.
Tito žáci často promítají své problémy do agresivního jednání, provokují, používají slovní násilí. Učitelé čelí těmto projevům tak, že se snaží vnímat a odhalit potřeby žáků a porozumět tomu, proč konkrétní žák vysílá takové signály. Pokoušejí se rozšifrovat, odhalit skutečné problémy, kterými jsou často úzkost a nejistota.
Problémoví žáci potřebují takové učitele, kteří jejich agresivnímu chování nepřikládají přílišný význam, kteří se necítí tímto chováním ohroženi a dokážou k takovým žákům přistupovat pozitivně a s důvěrou. Svým postojem dává učitel žákovi najevo, že mu rozumí, že je tu proto, aby pomohl, ale také že ho pokládá za někoho, kdo je schopen rozvíjet své schopnosti. Takový přístup umožní žákovi, aby se viděl v jiném světle, aby znovu získal pocit jistoty a je
možné, že u žáka pomůže nastartovat proces změny.
Odmítavými postoji se před ostatními brání také velmi nejistí žáci. Nejčastěji se takoví žáci chovají odmítavě ke škole proto, že prožívají silné pocity ztráty vlastní hodnoty a identifikují se s negativním obrazem, který jim o nich vytvářeli někdy dlouhé roky rodiče, učitelé nebo kamarádi. Proto se snaží upoutat na sebe pozornost tímto způsobem.
Žák (dítě), který zcela nutně potřebuje získat od svého okolí uznání, může změnit své chování a zlepšit své výsledky, pokud k němu učitel přistupuje pozitivně. Svým pozitivním přístupem může učitel u žáka podpořit jeho rozvoj, stimulovat ho tím, že ho ocení v oblasti chování i práce, aniž by přitom očekával hned nějaké zázračné výsledky. Takto může žákovi pomoci také překonat pocity méněcennosti, bezmoci, navrátit mu důvěru ve vlastní schopnosti a pozměnit jeho představu o sobě samém.
Hlavním cílem učitele je skutečně napravit způsob, jakým žák vnímá sebe sama, aby na sobě mohl pracovat, mohl navazovat hodnotnější vztahy s ostatními, a konečně byl i lépe disponován k tomu se vzdělávat. Budeme-li k sobě upřímní, je třeba říci, že pro učitele je snadné věnovat pozornost a zájem žákům, s nimiž mu práce přináší uspokojení, těm, kteří se zájmem sledují vyučování a učiteli rozumějí. Zatímco přistupovat pozitivně k problémovým žákům, tedy k těm žákům, kteří často odmítají spolupracovat a odolávají jakémukoliv vlivu působení učitele, bývá pro učitele velmi málo uspokojující. Ale přesto se pozitivní přístup k problémovým žákům dříve nebo později projeví.
Nejčastější rizikové faktory u problémových dětí:
zanedbávání, týrání, pohlavní zneužívání, delikvence, psychická zátěž, nízká sociokulturní úroveň
Některé zásady a pravidla přístupu k dětem:
• bránit vzniku méněcennosti, povzbuzovat, oceňovat, vyzdvihávat silné stránky, chránit před prožitky neúspěchu
• určovat denně cíle, po jeho dosažení dítě pochválit
• snaha o vytvoření pohodové atmosféry, klidu a spolupráce
• učitel při kladení požadavků musí být trpělivý a nespěchat, pokyny zopakovat, podpořit vizuálním nebo tělesným kontaktem
• příkazy a instrukce stručné a jednoduché
• zařazovat zajímavé činnosti k udržení pozornosti
• činnosti volíme spíše krátkodobé, pravidelně střídáme s odpočinkem a uvolněním
• dítě musí mít ve škole dostatek prostoru k pohybu, hrám a odreagování, o přestávkách povolit rušné pohybové činnosti (nutný dohled)
• pracovat dle možností v co nejmenších skupinách, vhodné lavice pro jednoho žáka
• nekřičet, při nepřiměřeném chování žáka zachovat klid, vyčkat, až se dítě uklidní, teprve potom diskutovat o jeho provinění
• v systému hodnocení se zaměřit na rozvíjení smyslu pro spravedlnost, motivační hodnocení
Vhodné je citlivé slovní hodnocení, které bude žáka vést k sebehodnocení na základě individuální vztahové normy – tato norma je vztažená k jeho individuálním možnostem, nikoli k automatickému hodnocení a srovnávání vlastních výkonů s výkony spolužáků.
Snaha najít sportovní vyžití pro žáka – žák se zde předvádí, zažívá pozitivní emoce, kooperaci (pokud jde o týmovou hru), může působit i preventivně. Nutnost citové výchovy a výchovy k odpovědnosti.
Literatura: Problémové dítě a náhradní výchovná péče ve školských zařízeních, PhDr. Pavel Janský, Gaudeamus 2004, Hradec Králové,, 1.vyd., ISBN 80-7041-114-7.
Reakce žáků vůči škole
U žáka, který se octne v situaci, kterou vnímá jako ohrožující, se mohou vyskytnout tři druhy reakce:
1. Útěk se může projevovat různými způsoby, například mluvením ve třídě v průběhu hodiny, nezapojováním se do dění ve třídě, pasivitou, apatií, nezájmem vůči probírané látce, mlčením, obtížemi při navazování vztahů, nevolnostmi, úzkostmi, pocity selhání, záškoláctvím, předčasným odchodem ze školy (což v případě žáků mladšího školního věku není možné, zde by mohla přicházet v úvahu pouze změna školy za jinou).
2. Útok, na rozdíl od pasivního přístupu v případě útěku, provázejí tendence „přít se“, provokovat, odporovat, někdy se žáci mohou uchýlit až k výhrůžkám a agresivnímu jednání vedoucímu někdy až k násilí;
3. Podřízení se systému na úkor vlastního osobnostního rozvoje – někteří žáci jsou zcela závislí na normách, které jim škola stanovuje, a zcela se jim podřizují (i na úkor osobnostního rozvoje). To může být způsobeno buď příliš autoritativními učiteli, nebo naopak učiteli, kteří u žáka vytvoří vztah přílišné závislosti. V obou případech pak žák pracuje vlastně jen z důvodu citového vydírání, což jej staví do podřízené pozice.
Chování
V pedagogické i psychologické literatuře autoři uvádí, že každé jednání a chování je výsledkem souhry mnoha působících podmínek vnějších a vnitřních, někdy společných pro určitý druh chování a skupinu osob, jindy individuálně odlišných. Negativní reakce na signály vnějšího prostředí a emocí jsou vnímány jako nežádoucí problémové chování. Za určitých podmínek je označováno jako poruchové chování. Pedagogové (učitelé a vychovatelé) se setkávají ve školách a školských zařízeních s žáky, kteří je svým chováním provokují, kteří neustále vyrušují, kteří porušují veškerá pravidla a dohody. Ztěžují jim práci a narušují celkové klima ve třídě (skupině). (Vojtová,2004,s.73)
