Osnova: 1. Slovní výukové metody
2. Vysvětlování
3. Vyprávění
4. Popis
5. Závěr – požadavky na učitele
6. Literatura
1. Slovní výukové metody
Slovní metody patřily a patří k nejčastěji používaným vyučovacím metodám. Pojmem vyučovací metoda zpravidla rozumíme způsob, jakým učitel organizuje proces osvojování nových vědomostí a dovedností žáků. Mezi slovní metody patří:
metody monologické (učitel sám vykládá látku): vyprávění, vysvětlování, přednáška, popis
metody dialogické (hlavním stavebním prvkem je otázka): rozhovor, diskuze, dialog, brainstorming
metody práce s textem
Metody slovního projevu jsou založeny na vnímání a chápání řeči posluchači, kteří si osvojují nové poznání a jsou spojeny s výkladem.
Výklad je monologická vyučovací metoda, založená na působení učitelova živého slova. Je to nejstarší, nejpropracovanější a nejpoužívanější vyučovací metoda. Podstatou výkladu je učitelův slovní projev, zaměřený zpravidla na prezentaci a vysvětlení nového učiva žákům.
Výklad užívá formu vysvětlování, vyprávění, popisu, přednášky, nebo jejich různých kombinací.
2. Vysvětlování
Vysvětlování je nejčastěji používanou formou výkladu. Učitel se při vysvětlování soustřeďuje na výklad jevů, nových pojmů, souvislostí a vztahů, a to zpravidla na konkrétních příkladech a v úzké spolupráci se žáky. Metodu vysvětlování charakterizuje logický a systematický postup při zprostředkování učiva žákům, který respektuje jejich věkové zvláštnosti a vychází z aktuálního stavu jejich vědomostí a dovedností. Při vysvětlování je částečně realizovaná zpětná vazba, umožňující výklad pružně přizpůsobovat zjištěným nedostatkům zopakováním nebo novým, podrobnějším vysvětlením nepochopené pasáže. Výuková metoda vysvětlování musí respektovat také psychické procesy při osvojování učiva, a proto odráží též stupeň poznání těchto procesů i příslušných didaktických teorií a koncepcí.
Podle G.Petty spočívá umění dobře vysvětlovat žákům učivo v dodržení dvou základních principů:
1. Vysvětlení musí být srozumitelné. Vysvětlení je srozumitelné tehdy, pokud navazuje na dosavadní znalosti žáků, vychází z konkrétního příkladu, je spojeno s kladením otázek žákům a učitel využije dostupný názorný materiál.
2. Učební látka musí být prezentována tak, aby byla snadno zapamatovatelná. Pro snadnější zapamatování je třeba položit důraz na podstatu vybraného učebního celku, a to i za cenu určitého zjednodušení. Jednotlivé prvky učiva by neměly být atomizovány, látku je třeba prezentovat jako systém.
Vysvětlování není pouhou prezentací učiva, předkládáním informací. Je to nejnáročnější forma výkladu, která vyžaduje nejen dokonalou znalost, ale i zvláštností kognitivních procesů, s nimiž učitel pracuje, schopnost operativně přizpůsobovat nebo úplně změnit připravený postup, ale také velkou dávku optimismu a trpělivosti.
3. Vyprávění
Protože vyprávění patří do skupiny monologických metod, je charakterizováno převážně jednosměrným proudem informací od učitele k žákům, i když ani ze strany žáků není vyloučen dotaz, žádost o upřesnění nebo doplnění příběhu.
Formou vyprávění seznamuje učitel žáky s průběhem určitého konkrétního děje, události či příběhu. I když se vyprávění odvíjí na základě určité dějová osnovy, je mnohem „volnější“ než ostatní formy výkladu a zpravidla nemá tak přísnou logickou stavbu a návaznost jednotlivých sekvencí jako popis. Vyprávění by mělo být dynamické, barvité, bohaté na představy a především citově působivé. Zatím co popis je orientován zejména na „ratio“, vyprávěním sledujeme hlavně působení na „emotio“ a usilujeme především o navozování eticky žádoucích přístupů a postojů. Souvisí to s potřebou člověka vyjadřovat své zážitky, zkušenosti a poznatky epickou formou, která umožňuje vypravěči projevit své pocity, fantazii, postoje a stanoviska dokreslující sdělované informace, které tím dostávají ráz autenticity i dramatického napětí. S vyprávěním se setkáváme v běžném životě:
vyprávěcí slohový postup
v běžných hovorech (vypravování zážitků a událostí)
v umělecké literatuře ( základ epických děl, pověstí, pohádek a povídek)
v publicistice (fejeton, reportáž)
Důležitým charakteristickým rysem vyprávění je přístupnost. Proto se metody nejčastěji využívá při práci s mladšími žáky, kdy zajišťuje určitou míru jednoduchosti. U starších žáků slouží spíše jako metoda pomocná.
Jazyk vypravování:
krátké, souřadně spojované věty (i jednočlenné a jednoslovné)
opakování spojek (vystupňování napětí)
citově zabarvená slova
možnost využívání přímě řeči i nespisovných slov
používání vět tázacích a zvolacích, přecházení děje z minulosti do přítomnosti
Metoda vyprávění plní různé funkce. Může jí být použito jako hlavní metody s cílem utvářet u posluchačů jasné představy o určitých situacích a procesech. Má nejenom funkci poznávací, ale i motivační. Vyprávění je prostředkem k udržení kázně a soustředění žáků. Také svou podstatou zvolňuje pracovní tempo, může sloužit k odreagování dlouhodobé pracovní koncentrace, zajišťuje zpestření výuky.
4. Popis
Popis je formou výkladu, při níž učitel systematicky rozebírá základní, podstatné a charakteristické rysy či znaky určitého předmětu, jevu nebo etapy určitého procesu. Základem popisu je výběr hlavních a typických znaků popisovaného objektu a jejich seřazení do určitého pořadí, systému, který potom tvoří osnovu výkladu. Popis je často spojován s pozorováním, demonstrací a manipulací. Výklad ve formě popisu patří k často používaným expozičním metodám ve všech vyučovacích předmětech. Bývá používán ve spojení s vysvětlováním, které na rozdíl od popisu umožňuje pochopení vzájemných vztahů a souvislostí, které jsou při popisování poněkud potlačeny. Při popisování je vhodné použít modelu, obrazu, náčrt nebo jiné vhodné názorné pomůcky, abychom žákům popisovaný objekt co nejvíce přiblížili.
5. Závěr - požadavky na učitele
Využívání metod slovního projevu předpokládá to, že učitel věnuje náležitou pozornost i technice ústního projevu. Jde především o to, aby řeč učitele byly srozumitelná, jasná a dostatečně výrazná. Její výraznost je dána pečlivou výslovností, správným přízvukem, rytmem, tempem i využíváním pauz mezi slovy a větami. Tempo řeči učitele při vyučování se obvykle nerovná běžnému hovoru. Je pomalejší, zvláště při práci s mladšími žáky nebo při výkladu náročnější látky. Učitel by měl v každém vyučovacím předmětu dbát i na řeč žáků. Sledovat jejich správnou výslovnost, netrpět „polykání“ koncovek, zpěvavost, nesprávný přízvuk nebo intonaci, trpělivě odstraňovat používání parazitických slov, vyžadovat i přiměřenou přesnost vyjadřování.
6. Literatura
SKALKOVÁ, J.: Obecná didaktika. Vyd. 1. Praha : ISV nakladatelství, 1999. ISBN 80-85866-33-1
MAŇÁK, J., ŠVEC, V.: Výukové metody. Brno : Paido, 2003. ISBN 80-7315-039-5.
ŠIMONÍK, O. Úvod do didaktiky základní školy. Brno: MDS, 2005. 140s. ISBN 80-86633-33-0.
