4. Sociální percepce
Sociální percepce je důležitou úvodní složkou sociální interakce, je to vzájemné
vytváření „obrazu toho druhého“, vzájemná laicky psychologická interpretace. (Nakonečný, 1997). Člověk se vůči druhému člověku chová v podstatě podle toho, jaký obraz si o něm učinil, jak ho vnímá. Sociální percepce je klíčovým aspektem každé sociální interakce,jak naznačuje následující schéma:
Obr. č. 2: Schéma sociální percepce
obraz „ toho způsob chování vůči reakce „tohoto
druhého“ „tomuto druhému“ druhého“ na toto
konkrétní sociální chování
technika)
zpětná vazba
Sociální percepce vychází z kategorizace osob, která jde za hranice pouhého vnímání: subjekt sociální percepce na základě toho, co na svém partneru vnímá (jeho vzezření a chování) „jde“ za vnímané a činí si určité představy o jeho úmyslech, povaze atd. V tomto smyslu tzv. obraz toho druhého zahrnuje i nevnímatelné charakteristiky partnera. Obraz „toho druhého“ proto bývá často velmi subjektivistický a plný omylů. Chyby, jichž se člověk dopouští při vnímání druhých lidí lze rozdělit na“:
a) Chyby zapříčiněné osobními charakteristikami posuzovatele:
1. Potřeby a city - pravdivé a dostatečné se zdají ty informace a charakteristiky, které usnadňují uspokojení vlastních potřeb.
2. Očekávání - člověk vidí především to, co očekává, že uvidí, soudí, že je to tak, protože předpokládal, že tomu tak bude.
3. Přání - člověk soudí, že je to takové, protože chtěl, aby tomu tak bylo.
4. Obavy - člověk soudí, že tomu tak bude, protože se obával, že to tak dopadne, že se to tak stane.
5. Návyk - člověku se zdají pravdivé ty skutečnosti, jimž přivykl a které zná.
6. Lenost - člověk má tendenci se spokojit s první myšlenkou, rychle uznat správnost názorů, které mu ušetří námahu. Lenost je zpravidla příčinou, proč člověk pozoruje povrchně a dělá předčasné závěry.
7. Konzervatismus - jednou přijatý úsudek má člověk tendenci obhajovat. Uznáním chybného úsudku „poškozuje“ člověk svoje sebevědomí a vytváří precedens dalších „nedostatků“ své osobnosti.
8. Dogmatismus - uzavřený názorový systém. Je zaměřen na obranu proti všemu, co narušuje vžitý systém, v němž člověk existuje.
9. Konformita - přijímání názorů pod sociálním tlakem okolí.
10. Vyhovění tlaku okolí - souhlas pouze navenek, vlastní názor odlišný od skupinového názoru.
b) Chyby pozorovatele vycházející z obecných tendencí posuzování:
1. Projekce - posuzovatel vidí u druhých lidí svoje vlastnosti v podstatně výraznější
formě, jak po stránce kvality, tak kvantity. Vysvětluje si motivy jednání druhých lidí i
jejich postoje stejnými vzorci, jimiž je podle jeho názoru vedeno jeho vlastní jednání.
5. Kontrast - posuzovatel má tendenci hodnotit ostatní opačným způsobem, než vnímá sám sebe. Např. uspěchaný člověk považuje druhého který čte za lenocha.
6. Neoprávněná generalizace - posuzovatel na základě náhodných, mimořádných poznatků nebo na základě nedostatečného počtu pozorování a bez ověření příčin a důvodů určitého chování vynáší jednoznačné zobecňující závěry nebo. je aplikuje na situace na které neplatí.
7. Předsudky - předsudky znamenají stereotypy a zvyklosti myšlení, prožívání a jednání, které mohou znamenat předem zformulovaný závěr, stanovisko či rozhodnutí, které však nemá objektivní opodstatnění. Patří sem také tzv. „profesionální slepota“, vyjadřující skutečnost, že si člověk dlouhodobým výkonem určité činnosti vypěstovává poměrně pevné jednostranné postoje a zaměření.
8. Halo-efekt - posuzovatel se dává ovlivnit celkovým dojmem vycházejícím z působení celku nebo jeho dominujících rysů nebo . i některou z jeho výrazných částí, podle nichž vynáší hodnotící soud.
9. Citový vztah - čím blíže psychicky se posuzovatel cítí vůči druhým, tím pozitivněji je hodnotí. , a naopak.
10. Stereotypy - jde o soubor zafixovaných rigidních názorů na lidi, pod jejichž vlivem posuzovatel minimalizuje jiné informace.
11. Figura v pozadí - prostředí, které je pozadím lidí, ovlivňuje jejich hodnotu v očích posuzovatele.
(Pokorný, 1994)
Se sociální percepcí se spojuje atribuce vycházející obvykle z prvního dojmu, tj. připisování určitých vlastností druhé osobě podle určitých schémat (např. podle její fyziognomie, sociálního statusu apod.). Důležitým aspektem je také srovnávání sociálních statusů subjektem interakce (stojí-li druhý na společenském žebříčku výše nebo níže) a atribuce sociální moci (zda druhý může či nemůže udílet subjektu odměny a tresty).
Podle E. F. Muellera a A. Thomase (Nakonečný. 1997) se v sociální percepci uplatňuje určitá Organizace vnímání:
1. vnímání se organizuje kolem vnějšího zjevu a povrchových kritérií
2. Je určena centrální vlastnost a její bezprostřední implikace jsou brány jako dané.
3. Osoba je zobrazena jako vzorec k sobě se hodících vlastností
4. Osoba je vnímána jako komplexní struktura, která zahrnuje také inkongruentní (neslučitelné) znaky a protiklady.
Za základní klíče sociální percepce se považují výraz (zejména mimický), vzezření (např. .způsob oblékání), obsah řeči a její forma (co člověk říká a jak), status (socioekonomické postavení), případně příslušnost k etnické skupině a chování.
Hlavní dimenze obrazu druhého jsou::
1. sociálně dobrý – sociálně špatný
2. inteligentní – neinteligentní
3. silný – slabý
4. aktivní -. pasivní
5. vřelý – chladný
Za základní akcent obrazu pak lze pokládat sympatii, antipatii a lhostejnost.
Zkladním znakem sociální percepce je tzv. alterace identity – týž povahový rys, resp. týž projev chování, je různými lidmi různě interpretován. Např. plačící muž může být ženou A pokládán za citlivého, ženou B za změkčilého. Někdy je tento jev nazýván metaidentitou (tj. identitou subjektu pro druhého člověka).
Dále se objevuje metaperspektiva, obraz, který si člověk vytváří o mně:“Mám tě rád, nevím sice, zda ty mne máš rád, ale vím, že ty víš, že tě mám rád, a nevím, zda ty víš, že já nevím, zda ty mne máš rád.“(Nakonečný, 1997)
