3. Socializace osobnosti
Cíl: Uvést do problematiky socializace osobnosti.
Klíčová slova. socializace sociální percepce, sociální skupiny, sociální interakce role a pozice ve skupinách, sociální mobilita a skupinová dynamika
Člověk přichází na svět jako biologická bytost. Potenciální společenský rozměr osobnosti se rozvíjí už od početí v procesu socializace, který umožňuje jedinci stát se člověkem také ve smyslu psychologickém postupným osvojováním lidských psychických vlastností..
Děti držené od narození v naprosté sociální izolaci vykazovaly zásadní deficit lidské psychiky a chovaly se v podstatě jako lidem fyzicky podobní živočichové (např. tzv. vlčí děti a jiné případy extrémní sociální izolace).
Proces socializace probíhající jako postupné vrůstání do společenských podmínek života, tj. jako postupná orientace v daném sociokulturním prostředí a osvojování tomuto prostředí přiměřeného účelného chování, je ve své podstatě rodinnou výchovou, která psychologicky vzato, je zase v podstatě procesem učení, zejména sociálního. (Nakonečný, 1997)
Za základní aspekty socializace lze pokládat jevy, které tvoří proces primární socializace, který se odehrává v období převážně rodinné výchovy (resp. ve spojení s výchovou v mateřské škole). Jde o tyto jevy:
1. Osvojení základních kulturních návyků (stolování, udržování tělesné čistoty, oblékání a dalších druhů sebeobsluhy, slušného chování – zdravení, děkování, prosba atd.).
2. Užívání předmětů běžné denní potřeby přiměřeně jejich funkci, tj. jako účelných nástrojů, což do značné míry souvisí s osvojováním kulturních návyků.
3. Osvojení mateřského jazyka a dalších forem sociální komunikace.
4. Osvojení základních poznatků o přírodě a společnosti a základní časoprostorové orientace.
5. Osvojení sociálních rolí přiměřených věku a pohlaví.
6. Orientace v základních společenských normách a hodnotách (co je správné nebo nesprávné, tj. co se smí nebo nesmí, co je hezké a co ošklivé, pravdivé a nepravdivé, spravedlivé a nespravedlivé atd.).
7. Postupný vývoj sebekontroly a volní regulace chování, přechod od přirozeného dětského egoismu k základům prosociálního jednání.
(Nakonečný, 1997)
Základním nástrojem počáteční socializace je rodinná výchova, která vedle výchovných technik zahrnuje i postoje rodičů k dítěti, jejich chování jako model pro dítě a celkové rodinné poměry vůbec. Jde tu o komplexní rodinnou situaci dítěte.
E. H. Witte (1989) hovoří o dvou dimenzích socializačního procesu v rodině s účastí dítěte:
1. „využití“ socializačních nabídek při „podporování“,
2. „podněcování“ nabídkami při určité „přísnosti“.
Pro obě dimenze platí, že jako podmínka vystupuje „optimum emocionálního vztahu“. Příliš malá i příliš velká „vzdálenost“ mohou být překážkou vztahu a platí také, že podněcování je působivé jen tehdy, když není ani nadměrné ani podměrné. Rozhodující je dyáda matka – dítě.
Tzv. primární socializační efekt může být vyjádřen následující rovnicí:
Primární socializační efekt = postavení rodiny + rodinná orientace + podněcování x využívání
Postavením rodiny se rozumí její ekologická situace (město, venkov) a sousedství, bydlení, velikost rodiny atd. Dále je to orientace rodiny na určitý styl výchovy, zahrnující představy rodičů o cílech a prostředcích rodinné výchovy. Dále vztah mezi rodiči a dítětem, vyjádřený termíny „podněcování“ rodiči a „využívání“ dítětem, které vyjadřují „aktivní složku socializačního dění“, tzn. situační podněty („podněcování“) a vnitřní stav („využívání“), jež reprezentují interakci afektivních a kognitivních subsystémů. Tak lze prokázat vliv různé emocionální atmosféry a také různého socioekonomického postavení rodiny a rodinného statusu. (např. rozdíl nižších a vyšších společenských vrstev nejen v bydlení, ale i zacházení s dítětem) apod. „Rodinná orientace“ vyjadřuje zejména postoj rodičů k morálním aspektům výchovy.
Podle A. Bandury (1987) je konečným cílem úspěšné socializace, dosáhneme-li „nahrazení externích sankcí vnitřními kontrolami“, tzn., že se jedinec ve svém jednání bude řídit společenskými normami, aniž by se přitom uplatňoval vnější tlak. Tento autoregulační systém, označovaný také pojmem vůle, vzniká internalizací postojů a hodnot.
Obecně lze model socializace vyjádřit takto:
Obr. č. 1: Model socializace
Kulturní rodinné a jiné osobnost
Vzorce sociální dítěte
Chování systémy
Kulturní vlivy tedy působí prostřednictvím rodinného prostředí na formování osobnosti dítěte, a jeho chování se tak stále více stává typicky kulturním, přizpůsobeným daným kulturním normám.(Nakonečný, 1997)
L. J. Cronbach (1963) v tomto smyslu definuje socializaci jako proces přípravy osoby na role ve společnosti. V rámci socializace se udržuje určitá míra individuality. Toto uchovávání individuality je interindividuálně různé. Současně se uvolňují určité druhy sociální závislosti (na rodině) a vznikají nové druhy sociální závislosti (manželství, vlastní rodina).. V jistém smyslu existuje permanentní socializace, protože dětské zkušenosti nestačí na život v dospělosti a rané sociální učení musí být během života modifikováno, mnohé způsoby chování musí být korigovány. Korektivní zkušenosti vytvářejí nové systémy postojů a způsobů chování. (Nakonečný, 1997)
Socializaci je nutno zkoumat jak fylogeneticky, z hlediska formování druhových vlastností lidstva, tak ontogeneticky jako formování konkrétního typu osobnosti. Individualita je předpokladem, a také výsledkem procesu socializace.(Kohoutek, 1998).
Sociální učení probíhá na základě diferenciálního a zástupného zpevňování, verbálního vedení a napodobování modelů. Jedinec přebírá do značné míry standardy skupin, s nimiž se identifikuje, objevuje se ovšem i určitá míra resistence vůči vyhasínání minulých zkušeností, nicméně traumatické a silné afektogenní zkušenosti se mohou udržovat a ovlivňovat chování jedince celý život. Na sociální učení mají vliv sociální zpětné vazby (souhlas sociálního okolí s jednáním jedince a reakce okolí na jednání jedince vůbec).
V průběhu socializace se uskutečňuje určité „sebe-modelování“ a v mysli jedince se v určitých obdobích života vynořuje problém jeho identity a jejího hledání..
Produktem socializace je určitý systém rolí a hodnot, návyků, zvyků a stereotypů charakteristických pro každou individuálních osobnost.
Schaffer (1974) chápe socializaci jako vzájemnou interakci rodiče a dítěte. Je to model, v němž je dítě bráno jako „aktivní účastník vlastního sociálního vývoje“ a v němž je zdůrazňována vzájemná závislost rodičů a dítěte „v mnoha svých sociálních transakcích“. Novorozenec tu není chápán jako „tabula rasa“ (čistá deska), ale jako určitými dispozicemi a tendencemi vybavená bytost, vstupující s touto výbavou do interakce s rodiči. Interakční povaha primární socializace je empiricky potvrzována už u kojence jako vzájemná komplementární komunikace, zejména hlasová a mimická, mezi ním a matkou a dalšími interakčními jevy. Raný vývoj dítěte se tak uskutečňuje na základě „subtilní vzájemné souhry původních rysů a kompetencí dítěte s reakcemi druhých v rámci sociálního prostředí“ (Nakonečný, 1997)
Whitte (1989) soudí také, že socializované dítě je aktivním účastníkem procesu své socializace, která je celoživotním procesem, v němž lze rozeznat tři úrovně socializace:
1. úroveň mikrosystému (ssocializace v rodině a ve skupině vrstevníků),
2. úroveň mezosystému (socializace ve škole a na vysoké škole),
3. úroveň makrosystému (socializace uskutečňovaná z hlediska příslušnosti k určité společenské vrstvě, pohlaví a věku).
