1. Úvod
Následující kapitoly jsou věnovány některým teoretickým otázkám sociálně psychologického výcviku v komunikaci.
Studenti se seznámí se základními pojmy sociální psychologie: socializace osobnosti, sociální percepce, sociální skupiny, motivace a komunikace.
2. Pojem a předmět sociální psychologie
Pojem sociální psychologie použil poprvé J. M. Baldwin (1877), v roce 1897 proběhl laboratorní výzkum sociálních faktorů závodění a soutěžení N. Tripletta a teprve roku 1908 se objevily první učebnice o sociální psychologii (od W. McDougalla a E. A. Rosse). Zabývaly se závislostí psychiky na faktorech společenského života, zejména na jiných lidech. Rok 1908 proto bývá označován jako počátek sociální psychologie.
O sociální chování člověka se začala zajímat až reformace a později kapitalismus z potřeby regulovat sociální chování člověka. Předtím kontrole chování stačily mravy, zákony a náboženství. Se ztrátou funkční schopnosti těchto institucí se pak začalo rozvíjet sociálně psychologické zkoumání. Již před vznikem sociální psychologie tu však bylo poměrně dost poznatků o sociální, resp. sociokulturní determinaci lidské psychiky (kulturní antropologie, etnologie a psychologicky orientovaná sociologie) a také v psychoanalýze byly zdůrazňovány sociální aspekty psychické dynamiky („rodinný román“ neurotiků).
V první fázi svého vývoje zahrnovala sociální psychologie i tematiku chování sociálně žijících druhů zvířat. Tato tematika dokonce převládala. Teprve koncem třicátých let dvacátého století se zoologická a antropologická problematika v sociální psychologii oddělovala, sociálním chováním zvířat se začala zabývat etnologie a sociální psychologie se stala výlučně antropocentrickou vědou.
Sociální psychologie patří mezi nejvýznamnější základní psychologické vědy, protože sociální vztahy a sociální prostředí jsou pokládány za jeden ze základních faktorů formování lidské psychiky.Lidská psychika se utváří a funguje v kontextu sociálních interakcí a je podstatně, i když ne výlučně, determinována sociálními zkušenostmi z těchto interakcí.
Pojetí předmětu sociální psychologie bylo různé. Sociální psychologie přecházela na jedné straně do psychologie, na druhé straně do sociologie. E. F. Mueller a A.Thomas (1974) uvádějí: „Psychologicky zaměřená sociální psychologie zkoumá vliv sociálních faktorů na psychické procesy individua…Sociologicky zaměřená sociální psychologie se zabývá skupinovými procesy jako takovými, individuum do nich vstupuje jen jako element.“ (Nakonečný, 1997)
Existují v podstatě následující kategorie sociálně psychologických problémů:
1. vztah jedinec – jedinec,
2. vztah jedinec - malá skupina,
3. vztah malá skupina – malá skupina,
4. jedinec v davu.
Kohoutek (1998) uvádí, že sociální psychologie je věda o chování, prožívání a zkušenostech jednotlivce ve společnosti. Studuje např. vrůstání jedince do společnosti, vztahy a interakce osobnosti a skupiny, utváření rolí a pozic jedince ve skupinách.
Pojem „sociální“ je odvozen od latinského výrazu socius, což znamená druh, společník, někdo, kdo je s někým nějak v kontaktu.
Dění uvnitř malých skupin (např. rodin, pracovních skupin apod.) zkoumá také sociologie.Je to věda o společnosti a studuje zákonitosti vývoje a fungování sociálních systémů, a to jak globálních (společnost jako celek),tak dílčích. Pro sociologii není jednotlivý člověk zajímavý sám o sobě, ale jako člen určité společnosti, vrstvy, sociální skupiny
Psychologické charakteristiky větších skupin (vysokoškoláci, zemědělci, průmysloví dělníci atd.) zkoumá tzv. společenská psychologie, resp. sociologie. Na rozdíl od sociologie nestuduje sociální psychologie především sociální systémy, jevy a skupiny, ale studuje jednotlivé osobnosti lidí v sociálních situacích a vztazích. Předmětem zkoumání sociální psychologie je konkrétní osoba žijící v konkrétních společenských podmínkách, zejména v podmínkách života malých skupin (např. rodiny, pracoviště). Sociální psychologie není psychologií sociálních jevů, ale psychologií osob v sociálních situacích. V rámci sociální psychologie není možná psychologie nezaměstnanosti, ale je možná psychologie nezaměstnaného. Existuje sociologie rodiny na jedné straně a sociální psychologie vztahů mezi rodiči a dětmi na straně druhé.
Sociální psychologie má nejužší vztahy k sociologii a ke kulturní antropologii. .
Z psychologických věd má sociální psychologie nejblíže k psychologii osobnosti (osobnost v sociálním kontextu) a k vývojové psychologii (sociální vztahy jako činitelé psychického vývoje).(Nakonečný, 1997)
Podle W. Herknera (1975) jsou hranice sociální psychologie vůči sociologii a řadě dalších dílčích psychologických disciplín dány tímto vymezením předmětu: „Sociální psychologie je věda o psychologických aspektech interakcí mezi individui.“(Nakonečný, 1997)
Hranice mezi sociální psychologií a sociologií jsou stále dosti neurčité.
Z tematického okruhu sociální psychologie je vylučována interakce mezi malými skupinami. Sociální interakce omezené na styk mezi individui vystupují ve formě dyadických (vztah jedinec – jedinec) a intraskupinových vztahů (uvnitř malých skupin).
D. Krech, R,. S. Crutchfield a E. L. Ballachey (1968) chápou sociální psychologii šířeji jako „vědu o chování jedince ve společnosti“. Nakonečný (1997) uvádí, že sociálně psychologické problémy je třeba zkoumat v souvislosti s city, svědomím a sebepojetím atd.
Pro fungování lidské psychiky je podstatné, že:
1. člověk je primárně sociálně vztažná bytost se všudypřítomnou sociální determinací,
(Podle Aristotela je člověk společenský živočich – „antropos zoon politikon“) Platí, že člověk je člověkem pouze ve vzájemném vztahu s druhým člověkem. Individuum je ve své podstatě sociální.
2. přirozenou a rozhodující oblastí jeho psychických projevů je pole sociálních interakcí.
Tematika sociální psychologie zahrnuje tyto aspekty sociálních interakcí (Nakonečný, 1997):
1. sociální motivace (proč jedinec vstupuje do sociálních interakcí a proč je udržuje),
2. sociální percepce (jak si utváří obraz partnera interakce, který určuje způsob jeho chování vůči tomuto partnerovi),
3. sociální techniky (způsob chování vůči partneru interakce vycházející z jeho obrazu),
4. sociální komunikace (podstatná složka interakce),
5. postoje (vnitřní dimenze či obsah sociálních vztahů tvořené komplexem kognitivních, emotivních a konativních složek),
6. sociální učení (jak se organizuje sociální zkušenost individua a jak intervenuje v jeho sociálním chování),
7. socializace (jak se individuum stává sociální bytostí a jak jako sociální bytost funguje),
8. jedinec v malé skupině, její struktura a dynamika.
Aplikace sociální psychologie na problémy společenské praxe je velmi široká a uplatňuje se všude tam, kde se pracuje s lidmi a kde se uplatňují sociální faktory a hlediska jako podstatné koncepty činností. Tak vznikla řada relativně samostatných vědních oborů vyrůstajících z poznatků sociální psychologie, jako např. sociální psychologie organizace, sociální psychologie výchovy a další.
Při výzkumu výše uvedených témat se uplatňují speciální sociálně psychologické metody výzkumu, mezi něž patří zejména:
- sociometrie (zakladatelem je J. L. Moreno, jde o zjišťování a analýzu vztahů v malých skupinách preferenčními volbami, např. sympatie – antipatie, volby vypovídají i o atmosféře ve skupině, ta se zlepšuje s růstem vzájemných vazeb, zhoršuje utvářením například klik )
- obsahová analýza,
- měření postojů,
- pozorování vycházející z určitých kategorií sociální interakce,
- sociálně psychologický experiment a další
