Uvedení
Vyprávění, vysvětlování i popis patří mezi klasické výukové metody, metody slovní, tzv. metody monologické. Všechny tři metody jsou formami výkladu. Patří k nejčastěji používaným vyučovacím metodám. Dále mezi ně můžeme řadit ještě přednášku. Jsou založeny na vnímání a chápání řeči posluchači, kteří si osvojují nové poznání a jsou spojeny s výkladem. Tyhle formy výkladu se obvykle vzájemně prolínají a doplňují a často je nelze přesně oddělit od jiných vyučovacích metod, s nimiž mohou být propojeny. Jejich prostřednictvím žáci získávají základní informace, ale jsou také vedeni k rozvoji vyjadřovacích schopností, myšlenkových operací a poznávacích procesů, k autoregulaci jejich chování, postojů, názorů aj.
Vysvětlování
Dle Šimoníka je vysvětlování charakterizováno jako nejčastější forma výkladu, kdy se učitel soustřeďuje na výklad jevů, nových pojmů, souvislostí a vztahů zpravidla na konkrétních příkladech a v úzké spolupráci se žáky. Takové vysvětlování je však často přerušováno s cílem zapojit žáky kladením otázek do procesu objasňování. Tím si ověříme, zda probírané látce rozumí. Tato zpětná vazba pak učiteli umožňuje přizpůsobovat výklad zjištěným nedostatkům zopakováním nebo podrobnějším vysvětlením. Při vysvětlování se využívají mnohé metodické postupy, např. analýza a syntéza, komparace, indukce nebo dedukce, abstrakce a konkretizace, genetický postup aj. Musíme taktéž zachovat určitý chronologický postup při zprostředkování učiva žákům, který respektuje jejich věkové zvláštnosti a vychází z aktuálního stavu jejich vědomostí a dovedností. Podstata vysvětlování je ve vedení žáků k pochopení a osvojení si jádra sdělení, podstaty jevu a funkce předmětu. Osvědčuje se postup od konkrétního k abstraktnímu, od známého k neznámému, od jednoduchého ke složitějšímu. Podle G. Pettyho spočívá umění dobře vysvětlovat žákům učivo v dodržení dvou základních principů:
1. Vysvětlení musí být srozumitelné - navazuje na dosavadní znalosti žáků, vychází z konkrétního příkladu.
2. Učební látka musí být snadno zapamatovatelná - důraz na podstatu vybraného učebního celku i za cenu určitého zjednodušení. Jednotlivé prvky učiva by neměly být atomizovány, látku je třeba prezentovat jako systém.
Vysvětlování je nejčastěji používanou formou výkladu a zároveň patří k nejnáročnějším, protože od učitele vyžaduje dokonalou znalost učiva, důkladnou znalost zvláštností pozorovacích procesů žáků a schopnost operativně přizpůsobovat postup dané situaci.
Vyprávění
Formou vyprávění seznamuje učitel žáky poněkud volněji s průběhem určitého konkrétního děje, události či příběhu. Zahrnuje v sobě intimnější vztah mezi učitelem a žáky (vypravěčem a posluchači) s charakteristickým jednosměrným tokem informací od učitele k žákům. Mělo by být dynamické, barvité, bohaté na představy a citově působivé. Vyprávěním sledujeme hlavně působení na „emotio“ a usilujeme především o navozování eticky žádoucích přístupů a postojů. Metoda vyprávění plní ve výuce funkci zprostředkovávání informací, motivaci žáků, utváření jasné představy o určitých situacích a procesech, podporu sociálního učení žáků, je prostředkem k udržení kázně a soustředěnosti, může sloužit k uvolnění od dlouhodobé pracovní koncentrace, zajišťuje zpestření výuky a přispívá k jazykové výchově. Metoda se může použít u žáků všech věkových kategorií. Může nabývat různých podob podle cílu výuky, věku posluchačů, vytvořené atmosféry apod. Osvědčuje se aktivní zapojení žáků do vyprávění, např. zadáním klíčových slov, ze kterých mají žáci vytvořit příběh nebo kantor povypráví část příběhu a žáci jej dokončí.
Popis
Popis je formou výkladu, při níž učitel systematicky rozebírá základní, podstatné a charakteristické rysy či znaky určitého předmětu, jevu nebo etapy určitého procesu. Základem popisu je výběr hlavních a typických znaků popisovaného objektu a jejich seřazení do určitého pořadí, systému, který potom tvoří osnovu výkladu. Neumožňuje pochopení vzájemných vztahů a souvislostí, které bývají při popisu potlačeny. Je vhodnější při popisování použít modelu, obrazu, náčrtu nebo jiné vhodné vyučovací pomůcky, abychom žákům daný objekt co nejvíce přiblížili.
Literatura a zdroje
ŠIMONÍK, O.: Úvod do didaktiky základní školy. Brno: MDS, 2005. 140s. ISBN 80-86633-33-0
MAŇÁK, J., ŠVEC, V.: Výukové metody. Brno : Paido, 2003. ISBN 80-7315-039-5
NELEŠOVSKÁ, A., SPÁČILOVÁ, H.: Didaktika primární školy. Olomouc : UP, 2005, 254 s. ISBN 8024412365
SKALKOVÁ, J.: Obecná didaktika. Vyd. 1. Praha : ISV nakladatelství, 1999. ISBN 80-85866-33-1
