3.Sebejistota a pozitivní přístup
Cíl: Seznámit se teoreticky s problematikousebejistoty a pozitivního přístupu
Klíčová slova. sebevědomí, sebejistota, pozitivní postoj k životu i k sobě a druhým lidem.
Přiměřené sebevědomí a sebejistota jsou důležitým a často základním kamenem životní i pracovní úspěšnosti. Zdravé sebevědomí vychází z reálné znalosti sebe sama, vlastních předpokladů, schopností i možností. Sebejistý člověk bývá optimistou a klade si přiměřené úkoly a životní cíle, kterých také zpravidla dosahuje. Člověk, který si věří, „vyzařuje“ do okolí klid a harmonii a „probouzí“ v ostatních „to lepší“. La Rochefoucauld napsal: „Sebedůvěra je pramenem důvěry k ostatním“ (Štěpaník, 2003).
Přeceňováním stejně jako podceňováním sebe sama škodíme jak sobě, tak svému okolí.Přeceňování vede přílišnému egocentrismu, sebestřednosti, aroganci. To ubíjí spolupráci, ochotu a aktivitu a vyvolává negativismus a odpor.
Podceňování demobilizuje, uvolňuje prostor průbojnějším a vede k pesimismu. Člověk s malou sebedůvěrou rozsévá do okolí vlastní obavy, úzkost a nejistotu. Pocity méněcennosti působí nakažlivě, zejména tam, kde druzí jsou na takovém jedinci nějak závislí..
Člověk s malým sebevědomím neustále přemýšlí, „co na to řeknou druzí“, je příliš svazován míněním okolí, bojí se rozhodovat sám, potřebuje stálá ujišťování druhých o správnosti svého rozhodování a jednání. Je ve vleku názorů jiných.
Jedinec s přebujelou sebejistotou se o mínění a názory druhých nezajímá. Je skálopevně přesvědčen o vlastní neomylnosti.
Osobnost s přiměřenou sebedůvěrou reflektuje názory okolí, přijímá je jako užitečnou zpětnou vazbu a zvažuje jejich hodnotu. Rozhoduje se však autonomně, samostatně.
Sebejistotu a sebevědomí můžeme cílevědomě a systematicky budovat a posilovat. Sebedůvěra roste s úspěchy. Cestou ke zdravému sebevědomí a přiměřené sebejistotě je realistické vidění, pozitivní myšlení a stanovení dílčích, reálně splnitelných cílů. Inteligentní, přemýšlivý člověk si klade více otázek a vidí množství problémů, které ho „znejisťují“, hlupák je dokonalý od narození.
Štěpaník (2003) radí:
1. Buďme pozitivní, registrujme každý i sebemenší úspěch a radujme se z něj. Nezapomeňme se pochválit, nikdo jiný to za nás neudělá.
2. Nedejme se mýlit zdánlivě vyšším sebevědomím nebo úspěchem jiných. Někteří sebevědomí a úspěšnost jenom předstírají. Prohry, chyby, neúspěchy se v životě nevyhýbají nikomu.
3. Nenechme se ovládat vlastnostmi a projevy malých, kterých je všude kolem dost: závistí, zlobou, zabedněností. Často pramení z pouhé nevědomosti, povrchního hodnocení lidí a situací bez reálné znalosti. Černé vidění odvádí od životních cílů, ničí životní spokojenost, je známkou suterénního myšlení a brání v rozletu.
4. Přijímejme neúspěchy a prohry jako přirozenou součást života, která se nikomu nevyhýbá. Berme je jako výzvu ke zvýšení úsilí.
5. Věnujme se činnostem, které nás baví a ve kterých se nám daří. Nesoutěžme tam, kde jsou naše vyhlídky na úspěch velmi nepravděpodobné.
S přiměřenou sebejistotou úzce souvisí pozitivní postoj k sobě, lidem, k životu. Pozitivní vidění je prevencí záporných pocitů, neurotických obtíží i psychosomatických onemocnění. Malomyslnost, černé vidění, pesimismus, škarohlídství, žárlivost, řevnivost, závist a další podobné četné a v zásadě kontraproduktivní vlastnosti a projevy jsou překážkou k dosažení životní spokojenosti, výkonu a úspěchu.
Pozitivní vidění hledá klady, přednosti, dává přednost pochvale a ocenění před výtkou a represí. Pozitivní vidění začíná od kladného pohledu na sebe sama. Sebedůvěra a důvěra v druhé jsou důležitým předpokladem životní i pracovní spokojenosti a úspěšnosti. „Učme se sobě i druhým fandit a podněcovat k dalším výkonům, nikoliv závidět a škodit.“ (Štěpaník, 2003)
Tzv. „periferní teorie emocí“ říká: „Nesmějeme se proto, že jsme veselí, ale jsme veselí, protože se usmíváme. Nepláčeme, protože jsme smutní, ale jsme smutní, protože pláčeme.“Tato teorie vyjadřuje těsnou spojitost mezi ději psychickými a tělesnými. Mračíme-li se na svět,vyrábíme si“ špatnou náladu, zaděláváme se na rozličné tělesné potíže a onemocnění a infikujeme svoje sociální okolí. Úsměv v nás naopak navozuje dobrou náladu nepochybně i léčí a také pozitivně infikuje ostatní lidi. _Chování druhých lidí je do značné míry reakcí na náš postoj a naše chování k nim. Chceme-li, aby se ostatní lidé určitým způsobem chovali, přistupujme k nim, jako by už takoví byli. Vyžadujeme-li od druhých otevřenost, musíme k nim být sami otevření.
Použitá a doporučená literatura:
1. Adler, A.: Člověk je jaký jest. Praha, 1935.
2. Andrejevová, G. M.: Sociální psychologie, Praha 1984.
3. Anthony, R.: totak Self – Confidence. New York, Berkeley Book, 1994.
4. Atkkinsonová, R.L. a kol.: Psychologie. Praha, Victoria Publishing, 1995.
5. Baláž, O.: Sociální aspekty výchovy. Bratislava, SPN, 1981.
6. Bandura, A.: Social learning theory, Englewood Cliffs. N. J. 1987.
7. Clausen, j.: Socialization and society, boston 1968.
8. Fend, H.: Sozialisierung und Erziehujg, Weinheim-Berlin-Basel 1969.
9. Goslin, D.S.: Handbook of socialization theory and research, Chicago 1969.
10. Helus, Z.: Psychologické problémy socializace osobnosti, praha 1973.
11. Janoušek, j.: Sociální psychologie, Praha 1988.
12. Kohoutek, R.: Základy užité psychologie. Brno, CERM 2002.
13. Kotásková, j.: Socializace a morální vývoj dítěte, Praha 1987.
14. Krech, D., Crutchfield, R. S., Ballachey, E. L.: Člověk v spoločnosti: základy sociálnej
ppsychológie, Bratislava 1968.
15. Nakonečný, M.: Sociální psychologie, Praha 1970.
16. Nakonečný, M.: Encyklopedie obecné psychologie, Praha, Academia 1997.
17. Smékal, V.: Pozvání do psychologie osobnosti, Barristter a Principal 2002.
18. Štefanovič, J.: Psychologie pro gymnázia. Praha , SPN 1987.
19. Van der Zanden, J.W.: Social psychology, 4. vyd. New York- St. Louis-Sam Francisco
1987.
20. Witte, E. H.: Sozialpsychologie: Ein Lehrbuch, Munchem 1989.
21. Yawkey, Th. D., Johnson, j.E.: Integrative processes and socialization: Early to middle
childhood, Hillsdale N. J. – London 1988.
