Zařazení do systému metod:
1. Klasické výukové metody
1.1. Metody slovní
1.1.1. Vyprávění
1.1.2. Vysvětlování, popis
1.1.3. Přednáška
1.1.4. Práce s textem
1.1.5. Rozhovor
Vyprávění, vysvětlování i popis patří mezi tzv. metody monologické. Všechny tři metody jsou formami výkladu (Šimoník, 2005).
Vyprávění
Formou vyprávění seznamuje učitel žáky s průběhem určitého konkrétního děje, události či příběhu. Je mnohem volnější než ostatní formy výkladu (Šimoník, 2005).
Vyprávění jako metoda výuky sice nese své dědictví obecného komunikačního média, ale ve škole se podřizuje vzdělávacím cílům. Více než jiné metody si ale zachovává intimnější vztah mezi učitelem a žáky (vypravěčem a posluchači). Charakteristické je pro něj jednosměrný tok informací od učitele k žákům. Ze strany žáků však není vyloučený dotaz, žádost o upřesnění nebo doplnění příběhu. Ohlasem na zajímavé vyprávění jsou souhlasné reakce posluchačů, obratný vypravěč dovede vyvolat koncentrovanou pozornost, dlouhodobě ji udržovat a vhodně usměrňovat (Maňák, Švec, 2003).
Vyprávění by mělo být dynamické, barvité, bohaté na představy a citově působivé (Šimoník, 2005). To tuto metodu řadí k epickým literárním žánrům a ani kognitivní přínos není opomíjen. Navíc vyprávění prohlubuje vnitřní aktivitu žáků, proto též účinnost osvojení učiva bývá zpravidla vysoká. Metoda vyprávění může ve vyučování plnit různé funkce, zejména se od ní však očekává, aby žákům zprostředkovávala věcné informace. Kromě přínosu k novému poznání je vyprávění vhodné k motivaci žáků, protože je upoutá formou podání a výzvou k prožívání příběhů (Maňák, Švec, 2003). Vyprávění také silně působí na představivost a fantazii žáků, neboť barvitě a sugestivně navozuje obrazy událostí, které žáci dále dotvářejí v imaginaci (Čačka, 1999).
Metoda vyprávění plní ve výuce i další funkce: podporuje sociální učení žáků, je prostředkem k udržení kázně a soustředěnosti, může sloužit k uvolnění od dlouhodobé pracovní koncentrace, zajišťuje zpestření výuky a přispívá k jazykové výchově (zejména v případě, že žáci sami něco vypráví) (Maňák, Švec, 2003).
Naslouchání je vysilující, proto vyprávění vyžaduje, aby bylo dynamické, barvité, bohaté na představy a především citově působivé. Vyprávění působí na emotio (vysvětlování a popis na ratio) (Šimoník, 2005). Není vhodné, aby vypravěč text četl, ale je vhodnější, aby se jej naučil zpaměti. Velmi důležitá je práce s hlasem. Vyprávění může vypravěč zpestřit loutkou nebo maňáskem, obrazem, fotografií nebo jinými pomůckami (Maňák, Švec, 2003).
Příležitostí pro vyprávění poskytuje dostatek každý vyučovací předmět, více však předměty společenskovědní. Metoda se může použít u žáků všech věkových kategorií. Může nabývat různých podob podle cílu výuky, věku posluchačů, vytvořené atmosféry apod. Osvědčuje se aktivní zapojení žáků do vyprávění, např. zadáním klíčových slov, ze kterých mají žáci vytvořit příběh. Nebo učitel odvypráví část příběhu, žáci jej dokončí (Maňák, Švec, 2003).
Vysvětlování
Vysvětlování je nejčastěji používanou formou výkladu (Šimoník, 2005). Je orientováno výrazně kognitivně jako univerzálně funkční metoda použitelná ve většině výukových situací. Většinou je spojováno s frontální výukou, není ale vázáno jen na ni. Plní důležitou úlohu ve vzdělávacím procesu a je třeba s ní počítat (Maňák, Švec, 2003).
Metodu vysvětlování charakterizuje logický a systematický postup při zprostředkování učiva žákům, který respektuje jejich věkové zvláštnosti a vychází z aktuálního stavu z jejich vědomostí a dovedností. Musí respektovat také psychické procesy při osvojování učiva. Ve školní praxi plní vysvětlování úlohu základního prostředku k pochopení podstaty a souvislostí osvojovaných objektů, jevů a procesů (Maňák, Švec, 2003).
Podstata vysvětlování je ve vedení žáků k pochopení a osvojení si jádra sdělení, podstaty jevu a funkce předmětu (Maňák, Švec, 2003). Učitel se při vysvětlování soustřeďuje na výklad jevů, nových pojmů, souvislostí a vztahů, a to zpravidla na konkrétních příkladech a v úzké spolupráci se žáky (Šimoník, 2005). Osvědčuje se postup od konkrétního k abstraktnímu, od známého k neznámému, od jednoduchého ke složitějšímu. Je žádoucí co nejvíce uplatňovat názorniny. Hlavní důraz se ale klade na přesné vyjadřování, logické důkazy a zobecňování (Maňák, Švec, 2003).
Výklad složitějšího jevu musí probíhat postupně, po úsecích, etapách, krocích a neustále je třeba zjišťovat, zda žák daný prvek, úsek učiva zvládl (Maňák, Švec, 2003). Při vysvětlování je tedy alespoň částečně realizována zpětná vazba, umožňující výklad pružně přizpůsobovat zjištěným nedostatkům zopakováním, nebo novým, podrobnějším vysvětlením nepochopené pasáže (Šimoník, 2005).
K základním kompetencím učitele by mělo patřit umět výstižně a srozumitelně vysvětlovat učivo. Doporučuje se zaměřit se na tzv. klíčové věty, které ve zhuštěné formě vystihují podstatu sdělovaného obsahu. Je vhodné připravit si jejich formulaci předem, napsat je na tabuli a v průběhu vysvětlování je několikrát opakovat. Důležité je rovněž sledovat, jak si žáci ze získaných poznatků vytvářejí logický systém a jak je propojují se svými dřívějšími znalostmi a zkušenostmi. Žádoucí by bylo, aby slovní výukové metody přispívaly k vytváření dovednosti samostatně si pořizovat přehledné zápisky a záznamy (Maňák, Švec, 2003).
Metoda vysvětlování má ale i svá úskalí. Je to zejména přehnané uplatňování učitelovy odbornosti, kdy učitel žáky přetěžuje přílišnými podrobnostmi a k tomu je žákům podává nesrozumitelným jazykem. Druhým extrémem je, že ve snaze podat učivo srozumitelně učitel problematiku příliš zjednodušuje nebo volí nevhodné příklady, které žáky spíše matou a danou problematiku neilustrují. Vysvětlování by nemělo vyznívat nepřesvědčivě, ani by nemělo být podáno netrpělivě. K obecným vývodům by žáci měli docházet až po analýze řady příkladů, definice by měly být závěrečným výsledkem myšlenkových postupů. Závažným nedostatkem bývá, že z nedostatku času nedochází ke shrnutí učiva (Maňák, Švec, 2003).
Umění dobře vysvětlovat spočívá tedy především v tom, že vysvětlená musí být srozumitelné a učební látka musí být prezentována tak, aby byla snadno zapamatovatelná. Učitel, který vysvětlování neovládá, nemůže být úspěšný při rozvíjení vědomostí a dovedností žáků (Šimoník, 2005).
Popis
Vysvětlování má blízko k popisu. Někdy bývá uváděn jako samostatná výuková metoda (Maňák, Švec, 2003). Popis je formou výkladu, při níž učitel systematicky rozebírá základní, podstatné a charakteristické rysy či znaky určitého předmětu, jevu nebo etapy určitého procesu. Základem popisu je výběr hlavních a typických znaků popisovaného objektu a jejich seřazení do určitého pořadí, systému, který potom tvoří osnovu výkladu. Popis neumožňuje pochopení vzájemných vztahů a souvislostí, které bývají při popisu potlačeny. Při popisování je vhodné použít modelu, obrazu, náčrtu nebo jiné vhodné vyučovací pomůcky, abychom žákům popisovaný objekt co nejvíce přiblížili (Šimoník, 2005).
Seznam použitých zdrojů literatury, internetové zdroje
Čačka, O. a kol. (1999): Psychologie imaginativní výchovy a vzdělávání s příklady aplikace. Brno: Doplněk.
Maňák, J., Švec, V. (2003): Výukové metody. Brno: Paido.
Šimoník, O. (2005): Úvod do didaktiky základní školy. Brno: MSD Brno.
